blog se stěhuje na jinou adresu!

Na vaše komentáře už zde nebude odpovídáno ani nebudou přidávávány další články.

Překvapení v autobuse

29. října 2011 v 2:15 | Janna |  Články
Po nepříjemném probuzení typu "start raketoplánu" (odpočítávání 10->1 jednoho z rodičů s nataženou rukou svírající stříkačku na pokojové rostliny nebo na kropení prádla) a následné akci "vypravit se jako blesk" jsem doběhla autobus, div jsem se neudusila v nepříjemné ranní mlze připomínající anglická blata - a tak jsem byla ráda, že mě po cestě nesežral pes Baskervillský.


Pochopitelně; řidič autobusu, jako by snad věděl, že jsem vstávala před pěti minutami a málem jsem vyplivla plíce, abych stihla (zdánlivě poslední) autobus v 7:32, mi naschvál zavřel dveře přímo před nosem a vrhl na mne jeden z těch pohrdavých pohledů, kvůli kterým bych vraždila.
Tak jsem tedy vyčkala na další autobus. A heleďme se, za necelé dvě minuty se vynořil z mlžného oparu opožděný autobus číslo 12. V polospánku jsem se dobelhala do vozidla a ukořistila jedno z několika mála volných míst. Mezi cestujícími panovala klasická ranní autobusová nálada; směsice ospalosti, nechuti jet do práce nebo školy a sem tam i nervozity.

Pozorovat totálně znuděné cestující je velmi zábavná činnost na zabití nudy. Pokud však nějakého nervózního jedince pozorujete delší dobu, často se vám dostane odpovědi v nepříjemné podobě očního kontaktu a klasického pozvednutí očí v sloup.

Po doprohlížení cestujících jsem přestoupila do poloprázdného, prapodivně označeného autobusu MHD. Znovu jsem zopakovala svoje prohlížení cestujících; tentokrát byla atmosféra daleko příjemnější, v autobuse se dalo dokonce dýchat. Po pár sekundách jsem zpozorovala podivného cestujícího, jehož hlavní vůlí nebylo dostat se z bodu A do bodu B. Podezíravý pohled skrývající neskutečnou natěšenost; tmavá fleecová vesta, poměrně zdatná postava. Bylo mi to rázem jasné.
V hlavě se mi rozsvítil červený varovný maják sloužící pro jediné - revizoři! A jak majáček varoval, tak se také stalo. Podsaditý mužík s pivním pupkem vytáhl desky a vrhl se se škodolibým úsměvem na cestujícího, jenž mu byl nejblíže.

Vyděšené, nervózní pohledy, zpocené ruce horlivě lovící jízdenku nebo "kartu" v kapsách; tak vypadající snad všichni cestující, jenž spatřili tuto velmi obávanou osobu. A že nebyla jen jedna. Hned za mnou se vyloupl i druhý revizor.
Musela jsem si nahlas s úlevou oddychnout, že jsem si zrovna den před tím koupila měsíční jízdné (my liberečáci užíváme pojem "Lítačka"). Předtím jsem se spoléhala na svůj majáček a jezdila, jak se říká, na černo s papírovou jízdenkou připravenu v kapse, stojíc u nejbližšího označovače ("típátka", chcete-li).

Někteří cestující dělají, jakoby se nic nedělo, s chladnou hlavou pozorují krajinu ubíhající za špinavým, leckdy i reklamou polepeným oknem. Tito cestující jsou si asi jisti, že jízdenku mají. V opačném případě je lze zařadit to takzvané kategorie "cestující pohodáři" nebo "ignoranti", těm je vždy a vše jedno, nehledě na to, jestli (platnou) jízdenku mají, nebo nemají.
I dnes se objevili cestující typu "úprkáři", kteří jsou sice strašně nervózní, nedávají (nesmí!) to však na sobě vůbec znát a před revizory nenápadně utíkají (v rámci možností). A jakmile se dveře na příští zastávce otevřou, lidově řečeno "vezmou roha" a nikdo je již nikdy nespatří.
Revizoři bývají obvykle poněkud pomalí a působí neohrabaným dojmem, čehož tato skupina cestujících využívá.
Tato metoda je ovšem dosti nespolehlivá, zvláště pokud jsou revizoři vnímaví, chytří a strategičtí. A nemusí ani disponovat žádnými speciálními schopnostmi - stačí, pokud každý stojí v jedněch dveřích.
V ojedinělých případech se vyskytují cestující, které bychom mohli nazvat "Podfukáři", nebo "Vyčůránci". Předstírají strach a nervozitu, přestože jízdenku mají, aby se pobavili. Přeci jen, cestování je potřeba si zpříjemňovat. Revizor, celý natěšený se vrhne po své potencionální oběti, ta začne tropit scénu a revizorovi div neukápnou sliny. A pak najednou "Jé, ona se našla.", a s pobaveným výrazem podává revizorovi, jenž mu úsměv zhořkl na tváři, kartu.
Tato metoda se míjí účinkem (a úmyslem), pokud jízdenku opravdu nemáte :)
Asi většina ostatních lidí se dá zařadit do skupiny cestujících "vyděšení králíci". Ti jsou naopak vystresovaní, i když přesně vědí, že jízdenku mají. Ale coby, kdyby. Z revizorů mají respekt.

Ráno nebývají revizorské útoky nijak drastické, takže došlo ke kontrole jen pár cestujících a na další zastávce tito rušiči pohody vystoupili, tak jsem mohla poklidně dojet až ke škole.
Po extrémně nudné výuce jsem se opět vydala směrem autobusová zastávka.

Zdá se, že revizoři jsou s typy cestujících již velmi dobře obeznámeni (stejně jako cestující, kteří vědí, že by byli revizoři opravdu hloupí, nastoupili-li by do plného autobusu), a tak si vymysleli opravdu jednoduchý, přesto velmi účinný systém "lapání obětí": Revizoři se dostaví na nejfrekventovanější autobusové zastávky v dopravní špičce, pozvou si svoje kamarády "Žabky" (teď už žabky obalené v alobalu) a čekají, až přijede lidmi přecpaný autobus. Stojí u každých dveří a kontrolují všechny cestující. Pokud nemá jízdenku a nejlépe ještě odporuje, přijdou uniformované osoby a přistřihnou mu křidélka.
A musím říct, že se z této zapeklité situace podaří dostat jen velmi hbitým černým pasažérům.

Po tomto dni, kdy měli revizoři zdánlivě mejdan, jsem konečně v klídku došla domů - a bez jediné pokuty.
Děkuji, že jste si přečetli mé postřehy z jízdy libereckou MHD, třeba to bude podobné i ve vašem městě :)
Janna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.