blog se stěhuje na jinou adresu!

Na vaše komentáře už zde nebude odpovídáno ani nebudou přidávávány další články.

Tornádo ve třídě

15. února 2012 v 20:36 | Janna |  Články
Příběh o překvapení, nejistotě, vzteku, ale i vnitřním usmíření. Psáno možná trochu jiným způsobem, než byste ode mě čekali :)



Fakt hodně fouká. Už celej den.
Vzbudila jsem se do studený reality únorovýho dne. Naštěstí sem neměla v pokoji čtrnáct stupňů, jako před tejdnem. V těch největších mrazech.
Inu, voblíkla sem se a doplahočila se do školy. Venku mě ten vítr málem vodfouk - a vůbec bych se nedivila, kdyby to mělo bejt tornádo. I když se tvoří na moři a bylo by hodně nepravděpodobný, že by sem nějaký dostalo. Ale - nikdy neříkej nikdy.
Líně jsem vešla do šatny a zamířila ke svý skříňce. Můj alarm začal bít na poplach, jakmile jsem zmerčila blonďatou holku, zhruba v mým věku, jak stojí u řady protějších skříněk. Co to má sakra bejt? Do naší školy chodí ani ne 160 lidí, takže všechny znám aspoň od vidění. V tu chvíli jsem se v nitru cejtila jak malej harant, kterýmu sebrali lopatku na pískovišti. Vypadala hodně překvapeně, když jsem na ní promluvila asi dost skřehotavým hlasem - "Ty seš od nás??"
Můj alarm začal bít na poplach ještě dvojnásob, když k té blonsce zamířila moje spolužačka. Už mi to bylo naprosto jasný.

Dva roky jsem měla tu čest strávit ve "skvělym" holčičim kolektivu na základce. Dva nejhorší roky mýho života. Člověk si řekne - fajn, jsem holka, tak se budu mít v holčičí třídě dobře, s klukama se nedá povídat! - omyl -
Poté jsem přešla na gympl a situace se obrátila. Ze sedmnácti lidí nás bylo jen šest holek. Počet každým rokem podivně kolísal, až se ustálil na čtyřech. Na začátku tohodle školního roku k nám přibyly dvě nový holky. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že to nejsou blbky - a - přijala jsem je za "své", za součást našeho,vážně dobrýho kolektivu. Musím říct, že mám vážně štěstí, protože jsme se sešli super lidi.
Před dvěma týdny se u nás "najednou" objevila nová holka. Přijala jsem jí - co jinýho mi zbylo. Jen aby nám nerozbortila náš kolektiv.
Mžitky před očima se mi začaly objevovat, když zmínila, že by sem ráda přivedla dvě holky z její bejvalý třídy. Myslela jsem, že si dělá srandu...
Moje nejtemnější obavy minulýho tejdne se naplnily. Stačí bejt dva dny doma - a po příchodu do školy člověk nevěří vlastním očím.

Stalo se. Vylezla jsem do třetího patra, vešla do třídy a polil mě pocit bezmoci. Bylo to, jakoby ta vichřice zvenčí vtrhla dovnitř a s náma všema pořádně zacloumala. Seděla tam ještě jedna nová holka. Ta ale na rozdíl od tý trochu vykulený, ale jinak suverénní bloncky vypadala totálně vystrašeně, trochu jako zajíc, kterýho loví myslivec a horda loveckých psů, nebo ptáče, který vypadlo z hnízda.
Najednou mě ze sevření toho děsivýho mixu pocitů strachu, vzteku a bezmoci vysvobodil jinej pocit.
Soucit.
Asi každej zažil, jaký je to ocitnout se v nový třídě - zvlášť, když se přijde do již vybudovanýho kolektivu.
Odložila jsem tašku a chovala se jako každej den po příchodu do školy. Ale prostě jsem se nemohla vymanit z těch všech myšlenek uplynulých pár minut. Takhle obří skok mezi rozdílnými pocity jsem snad ještě nikdy nezažila.
Uvědomila jsem si, že není potřeba se bát roztříštění vztahů, přestože to holky, zvlášť v klučičím kolektivu uměj skvěle. Je jen na každým z nás, ke komu se přidruží a jak to bude fungovat.
Je ještě moc brzo na to je soudit. Teď k nám prostě patřej, ať chcem nebo ne.
Vše, co se stane, se stane dobře. Protože i zdánlivě blbý věci se můžou pro jinýho člověka jevit skvěle.
Záleží na úhlu pohledu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.