blog se stěhuje na jinou adresu!

Na vaše komentáře už zde nebude odpovídáno ani nebudou přidávávány další články.

Nevšední všední den

16. března 2012 v 21:30 | Janna |  Články
Píše se středa, sedmého března 2012. Budím se o patnáct minut dříve, než obvykle. Bonusový čas jsem využila - pro mě k neobvyklé - menší snídani.


Vykutálela jsem se do mrazivého, ale slunečného rána. Bohužel, autobus v 8.03 mi frnknul před nosem, tak jsem si počkala na můj každodenní spoj v 8.15, přestože jsem měla docela naspěch.
Nakonec jsem byla ráda, že jsem nepotkala spolužačku, která se mnou tímto spojem často jezdívá - někdy si potřebuje člověk jen tak vydechnout, sám relaxovat v lenivém slunečním ránu.
Už hned po probuzení jsem tušila, že tento den asi nebude jen tak ledajaký - už o tom svědčí fakt, že jsem vstala včas, dokonce ještě o chvilku dříve.

Z idylky mě vytrhlo až prudké zabrzdění autobusu na křižovatce v centru města. Dával přednost tramvaji, kterou jsem - shodou okolností - zamýšlela jet. Ale ten autobus ne a ne otevřít dveře - furt čekal, než tramvaj odjede.
Inu, co člověk nadělá. Deset minut není zase tak strašná doba.
"Tramvaje mám ráda. Nedělají tolik rámusu co autobusy, nesmrdí a hezky cinkají, když lidé vběhnou do cesty. Škoda, že nemůžu jezdit tramvají častěji," říkala jsem si v duchu pro sebe.
Tento den jsem nejela do školy, ale na olympiádu v německém jazyce. Nic extra zábavného, samé čekání, nervy jak na špagátu, ale za těch pár zmeškaných, nudných hodin a svačinku grátis mi to stojí.
Letos jsem tam šla již potřetí - a je velmi zajímavé sledovat, kdo přichází, kdo odchází, jak se mění porota, co je jinak.

Prostory, jak jinak, zůstávají neměnné, jen lidé se vystřídali. Každý rok seděl v porotě a mučil mě jen jeden z nich - rodilý Němec, moc sympatický chlapík - ale konverzaci člověku vůbec neusnadňuje, spíš dělá naschvály a čeká, "co z člověka vypadne", nebo kdy dostane oběť infarkt se stresu.

Jelikož jsem člověk obdařen velkým štěstím; nejen, že jsem přišla pozdě - ale navíc jsem se nemohla dostat do DDM, a i po opakovaném zvonění mi nikdo neotevíral. Po dosti trapných několika minutách mi konečně otevřeli a já mohla v sálu ukořistit jedno z posledních míst.
Jak jsem se zmínila o mém "štěstí" - celou věc okořenilo losování pořadí pro pohovor.
Z jedenácti účastníků jsem si vytáhla pořadové číslo 11, abych musela čekat skoro dvě hodiny na tvrdé židli, s nervama na dranc, v malé místnosti s mně naprosto nesympatickými lidmi.

Jednak chodili každých dvacet minut na cigárko, všechno to přitáhli dovnitř (naštěstí jsem trénovaná z naší třídy), ale hlavně se bavili velmi nejapnými žerty okořeněnými velmi pestrým slovníkem - hlavně, aby o nich všichni věděli a slyšeli - a že jsou nejlepší a nejvíc cool.
Tomu "spolku" veleli dokonalá dvojka, kteří mi už hned od začátku připomínali Horáčka s Pažoutem. Zavalitější z nich, se stylem ála Hoper neustále brumlal něco o tom, jak strašně miluje Berlín a jaký tam jsou skvělý holky. Jeho slovník snad ani radši nebudu používat, v zájmu ochrany mladších jedinců, tak tedy raději vyberu mírnější větu, která mi utkvěla v paměti:
"Vole, když jsem udělal řidičák, jo, vole, tak mi dal strejc škodovku stodvacet, jo, vole, (*kuřácký smích*) a já do toho sed', nastartuju (*mával rukuma jako při startování a řazení*), jo, a vono to krasne. Tak jsem to vodvez do šrotu a jsem bez auta (*kuřácký smích o ničem*).

Inu, zavřela jsem se do své bubliny snů a představ, chopila se knížky od Ericha von Däniken o Mayské kultuře (a zjistila pár velmi zajímavých informací, třeba o číselném systému), abych si trochu procvičila němčinu a hlavně - abych nebyla tak příšerně nervózní. Zažila jsem jeden z nejhnusnějších pocitů - mám ukrutný hlad, ale nemůžu sníst ani sousto, protože jsem nervní a mám žaludek jako na vodě.

Popravdě, chtěla jsem se zapojit do diskuse, alespoň k některé skupince, ale není to můj styl jen tak přijít a začít se sama od sebe s někým bavit. Věc je jiná, když někdo osloví mě - to si pak klidně povídám.

V 11.30 jsem se měla dostavit o patro níž k pohovoru. Už v 11.22 jsem musela jít dolů, jinak by mi nervozita snad provrtala břicho. Sedla jsem si na schody a snažila se uklidňovat. Asi o necelou minutu a půl a vystoupil z druhých dveří hubený, vyšší kluk. Opřel se o zábradlí - a už ani nevím, co mi to vlastně řekl, ale asi něco ve smyslu: "Ty tam teď jdeš?"
Pohlédla jsem nahoru a stál tam hrozný slušňáček. Košile, vesta, jen džíny to tak trochu kazily.
Naštěstí jsem už odbourala strach z konverzace s cizími lidmi a tak jsem se hned pustila do řeči. Z těch skoro dvou hodin strávených v nervozitě, bez možnosti komunikace, mi začínalo šplouchat na maják, tak jsem byla ráda, že jsem se trochu rozptýlila.
Následovala otázka: "Když jsi tak dobrá v jazycích, tak, dovolím si předpokládat, ti asi moc nepůjdou technický předměty jako třeba matematika, viď?"
Byla jsem docela v šoku, že se se mnou chtěl bavit kluk v mým věku - a ne ze slušnosti jen tak prohodit ahoj. Navíc mě dost překvapil styl otázky a jeho mluvy (spisovnost) - a takto otevřená, spontánní otázka na mou osobu. Hned jsem se chytla a přitakala - mně takovéhle předměty přímo deptají. Hned jsem spustila, jak mě baví umění, psaní a focení - no skoro jsem to ani nedořekla a rozzářily se mu oči. "Vážně? Já taky! Čím fotíš?" Usmála jsem se, a trochu jsem zahuhňala, aby to neznělo moc vychloubačně, "Nikon D5000... a seťák" - "No to je úžasné, já jsem také Nikonista! Konečně potkávám někoho s vřelým vztahem pro Nikon, jinak narážím jen na samé Canonisty."
Naši příjemnou konverzaci přerušil jeden z porotců, který otevřel dveře a zavolal mě.
Popřál mi hodně štěstí a já jen vešla dovnitř.

Klid. Je to v pohodě. Hlavně přirozenost a nechat to plynout. Vytáhla jsem si téma a šla se připravovat. Většinou mě k tématu nenapadne vůbec, ale vůbec nic. Kupodivu - teď jsem otevřela pusu a deset minut mlela a mlela. Snad mi v tom pomohla obří kostka čokoládové polevy. Zavolali si mě a já to teď musela říct "na ostro", před pohledy třech vražedných pohledů. Snažila jsem moji myšlenkovou změť směřovat na témata, která porotu očividně těšila. Jakmile někdo z nich jen trochu sundal neprůstřelný poker-face, věděla jsem, že tímto směrem mám jít.
Po náročných patnácti minutách mě konečně pustili. Přišla jsem si, jako by mi byl právě vycucnut mozek. Měla jsem sucho v puse, sotva jsem pletla nohama (div, že jsem se vyškrábala o patro výš) a v hlavě jsem neměla zhola nic. Nepřicházely žádné myšlenky, prostě se nic nedělo.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na toho kluka - jakmile jsem vešla do místnosti, kde jsme čekali, hned se na mě vrhl se slovy: "Tak co?"
Asi na mě bylo vidět, že vypadám dost utahaně, tak jsem jen řekla, že mám totálně vycucnutej mozek. Sedla jsem si na mou židli a on šel za mnou. Asi si chce povídat.
"Budeš tu stát, nebo si přineseš židli?", zeptala jsem se on jen pokýval hlavou a došel si pro židli.

Netušila jsem, že právě zažiju jeden z nejpodivnějších pocitů mého dosavadního života. Prostě jsme si začali povídat - a to hlavně o focení.
"A fotíš taky do RAW?" zeptal se mě a podepřel si hlavu rukou. V hlavě jsem se snažila co nejlépe poskládat slova, která řeknu.
"Jo, fotím, ale záleží, jestli mi těch fotkách záleží," pousmála jsem se, "takže když třeba doma něco zkouším, třeba nastavení, fotím normálně do JPG, aby mi to nezabíralo moc místa na paměťovce. Ale když se vydám někam ven, fotím do RAWu."
Poposedl si a zeptal se: "A taky ti k tomu foťáku přidali ten program na úpravu RAW?" - za boha si nevzpomenu, jak se jmenoval -
Chvíli jsem dosti intenzivně přemýšlela o tom, jak mu to co nejsrozumitelněji podat, nakonec ze mě vypadlo něco ve smyslu: "To opravdu nevím, myslím, že tam nic nebylo - ale hlavně bych to ani nevyužila, používám totiž svobodný software, mám Linux..." na chvíli jsem se odmlčela a čekala vražednou reakci, případně zpovídání, co že ten Linux vlastně je... ku mému překvapení byl překvapen, pousmál se a odpověděl mi: "Takže ty nejsi jen umělkyně, spisovatelka a fotografka, ale i ajťák!"
Asi jsem pěkně zrudla, lichotky mi nedělají moc dobře. Snažila jsem se ho opravit, aby si zas nemyslel bůhvíco.
"Nejsem přímo ajťák, jen mám ráda alternativy a baví mě to."
Názor, že nejsem ajťák jsem mu nevymluvila.

Naše konverzace se začala přesouvat do úplně jiných vod. Dodneška mi to přijde jen jako nějaký sen, případně film. Vše bylo tak... neřízené, podivné, ale zároveň přirozené.
"Víš, mě vy, ženské fascinujete. Ta vaše empatie a intuice - vy prostě víte, co se odehrává v mužském mozku. To vám opravdu závidím."
Přirozenost a otevřenost, jakým způsobem to řekl mě naprosto odrovnala. "Sakra jak na takový věci přichází? Většina lidí na to třeba přijde, ale že by to říkali skoro neznámým lidem, jen tak na posezení?"
Nezbývalo mi, než jen přikyvovat hlavou.
To ovšem nebyla jediná věta, následovala i jedna těžšího rázu.

Nebylo pochyb, že o mě prostě stál. Byla jsem neskutečně nervózní, protože jsem vůbec nevěděla, co mám říkat - běžně se mě neptají úplně cizí lidi na moje koníčky a nevedou se mnou polo-filozofické úvahy. Cítila jsem z něj také jistou nervozitu, ale nebylo to tak strašné, že by mu samovolně cukala noha, jako mně.

"Teď mi prosím odpověz po pravdě," řekl a přestal si hrát s prstama, "jak bys reagovala, kdyby s tebou mluvil kluk, který by o tebe stál a byl by strašně nervózní. Jak bys reagovala? Řekni mi to po pravdě."
Každá jeho další a další věta mě odrovnávala stále víc a víc, až mě zaháněl do bezmocnosti.
"To mu asi nedochází, že umím používat ženskou empatii a logiku zároveň!"
V duchu jsem se bavila, ale na povrchu jsem byla ještě více roztřesená, než když jsem čekala na pohovor. Taky jsem si hrála s prsty, různě je žmoulala, protahovala a snažila se zahnat nervozitu.
"Po pravdě? No tak po pravdě..."
"Byla bych taky strašně nervózní," řekla jsem a začala se smát.

Konverzací prolínala filozofická témata a fotografování. S každým dalším slovem jsem si toho člověka začala vážit čím dál víc. Každý den člověk nenaráží na takto otevřené lidi, navíc podobného smýšlení, koníčků a hodnot.

"Zeptej se ho na kontakt! Dělej!" Neustále mi to brouzdalo hlavou. Až se naskytne příležitost.
Jenomže zanedlouho nás zavolali na vyhlášení. Najednou jsem měla strašně silný pocit, že je prostě konec.
Seděli jsme v místnosti, já zas měla puls - nechci vědět kolik - a čekali jsme. Vojta Kuna. Až teď jsem se dozvěděla, jak se vlastně jmenuje.
Vyhlašovalo se odzadu. Moje jméno stále nezaznívalo, stále ne... Až ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, mě vyděsil hlas pořadatelky, jak zaznělo mé jméno.
Dodnes nevím, co vlastně znamená 4.-6. místo, každopádně jsem byla ráda, že se už nemusím vystavovat dalšímu stresu.
Nutno dodat, že v mé kategorii byli všichni lidé starší - často i osmnácti let - aneb - zase mě šoupli do špatné kategorie. Byla jsem "zas" nejmladší.

Ze všeho snění mě vytrhlo "Zdovolením", které zaznělo za mnou. Všichni vstávali. Rychle jsem si sbalila diplom a vydala se do šatny pro bundu. Vojtu jsem nikde neviděla, až v chodbě.
"Nejedu tramvají, měj se hezky. Ahoj," řekl a trochu zvedl ruku, jako by mi chtěl zamávat.
"Dělej, zeptej se ho na kontakt, nebo tu aspoň počkej ne? Ty blbá jedna!"
Místo toho jsem jen řekla ahoj, odešla jsem a už se neotočila. Na zastávce jsem se dočkala jen tramvaje. Když jsem si sedla, koukala se na dům a přišla si jak v nějakém filmu.
V tu chvíli jsem čekala na nějaký zázrak, třeba by se tu mohl objevit! Jen tento fakt mě usvědčil, že nejsem ve filmu.
Celou cestu domů jsem si vyčítala, že jsem se nevrátila. Nějaká soutěž tu byla vedlejší, užíral mě jen pocit mého špatného rozhodnutí.

Doma jsem hned usedla k počítači a naťukala jeho jméno do Googlu. Nic. Skype? Nic. Facebook? Nic.
Neexistuje. Tento člověk neexistuje.
Pravděpodobně ho uvidím až zase příští rok na soutěži.
Pak si ale člověk pokládá otázku - "Žiju já vůbec v jednadvacátém století, že na někoho musím čekat rok, abych ho zase viděla?"
Uvědomila jsem si, jak je vše pomíjivé. Život se skládá jen z našich iluzí a nikdy člověk pořádně neví, co se stane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.